Po nějakém čase jsme měli možnost opět pozorovat úplné zatmění Měsíce. Jak se pozorování dařilo některým členům ASHK se dozvíte níže.
Osobně jsem byl se Slávkem Macháčkem na Traneckém kopci v Černilově. Pozorování bylo úspěšné, byť jsme opět podcenili přípravu a ne vše se podařilo. Nebudu však zacházet do nudných detailů a dám příležitost ostatním.
Zdeněk Jánský byl s Markem Tušlem, Martinem Cholastou a Michalem Šrejberem na hradecké hvězdárně. Michal Brixí a Petr Soukeník pozorovali a fotili přímo z Hradce Králové. Výsledky jejich snažení, v podobě fotek, najdete v galerii na závěr článku.
Pepa Kujal vyrazil s Petrem Horálkem až na Slovensko k Prešovu. Jak se jim dařilo je možné se dočíst z petrova facebooku:
“To je v pohodě. Montáž ustavíme ‘by voko’ ještě zvečera a jak vykoukne Polárka, tak to jen doladíme,” uklidňoval jsem Pepu Kujala, který statečně vláčel svou obří a neskutečně těžkou aparaturu pro tenhle fotografický pokus do východoslovenského Prešova z dalekého Hradce Králové. “Hrrrdina” (ano, z historky Miroslava Donutila). No, houbeles, nakonec bylo “všecko jinak, všecko” (ano, Josef Kemr ve filmu Za trnkovým keřem). Mraky už při západu Slunce jakoby ožily a zatoužily se zblízka podívat na to, co to vlastně kuchtíme. Mohli jsme jim říkat “Ne”, ale neposlechly (ano, ten Petr Čtvrtníček).
“Už ho vidím,” hlásil jsem při prvním spatření toho naoranžovělého ducha proti sytě modré obloze mezi pozvolně plující vzdálenou oblačností. Hned jsem naběhl k té masité aparatuře a s pomocí Pepy začal Měsíc hledat. Nebylo to snadné, ale v čase 19:36, tedy jen 6 minut po začátku zatmění, jsem ulovil první záběr. Ten vpravo na snímku. Mezitím jsme se s dalšími příchozími kochali, Tomáš Slovinský s Viktorií zatím šli ulovit svou ikonickou fotku (koukněte na jeho facebook, budete zírat) a my s Pepou jsme se rozhodli pro nejnesmyslnější manévr: Doustavit montáž precizně. Na čem to stálo? Zkuste hádat… ano, v tom světle jsme identifikovali Polárku špatně, zaměnili ji za jinou hvězdu (a prvotní ‘by voko’ ustavení bylo nakonec správně). Ztratili jsme minimálně 17 minut. Pak přišel mrak. A sebral nám dalších asi 12 minut. To máme 6 plus 12 plus 17… Kolik to dává? 35 minut. Takže to máme 20:05… Měsíc je sic vidět, ale pořád se mi ho nedaří doostřit. Je tmavý. Hvězdy kolem něj slabé. Fouká vítr. Dalekohled se klepe jak ratlík v zimě na rohožce. A Měsíc zase mizne za oblakem. Ach jo.
No, nebudu vás napínat, sérii jsem mohl začít fotit asi 3 minuty po maximu zatmění, tedy ve 20:15. Od té doby se Měsíc začal ukazovat dobře a z každé minuty mám aspoň jeden ostrý záběr. Foceno na půjčený Nikon Z6III, který nádherně zachoval korektní barvy. Nasazený na obřím 0,25m teleskopu dohánějícím hvězdy masivní EQ-6 montáží. Kdo nevíte, co to plácám za kódy, koukněte do komentáře. Podstatné je, že v inkriminovaném čase maximální fáze zatmění už byla tma (zatímco kdybych zůstal v Česku, maximální fáze by byla na světlé obloze zhruba tak, jak na tomto snímku počáteční vpravo). Ten přesun dost pomohl. A odhalil jednu edukativní zajímavůstku, na kterou chci touto nezvyklou mozaikou ukázat.
Víte, proč je obloha ve dne modrá? Mohou za to částice v zemské atmosféře, které mají právě takovou velikost, že nejvíce rozptylují modrou složku spektra slunečního světla (kdo chce vědět více, zaměstnejte strejdu Googla pojmem “Rayleighův rozptyl”). Tuhle modrou můžeme vidět ještě za soumraku (nebo rozbřesku), zkrátka dokud do vrchních vrstev naší atmosféry pořád svítí Sluníčko. Červená se naopak láme, a to dovnitř… tedy do zemského stínu, kterým v neděli ladně proplouval Měsíc. Na snímku tedy vidíte, jak je část slunečního svitu “uvězněna” v našem vzdušném obalu, zatímco jiná část už utíká na měsíční povrch. Je to přitom pořád to samé světlo – to sluneční, “zpracované” zemskou atmosférou. Nejméně světla proniká do středu zemského stínu, proto je tam také Měsíc během zatmění nejtmavší (středu se dotkl severní částí kotouče, tam je proto nejméně světla).
No a to není vše. Když pohlédnete na okraj Měsíce vlevo, což je záběr zachycený jen 3 minuty před koncem úplného zatmění, světlý okraj Měsíce opět přechází nenápadně do modra. Tomuto jevu se říká “tyrkysový” a má se za to, že namodralý nádech na okraj Měsíce při konci zatmění má na svědomí hustější vrstva ozonu v té části atmosféry, která se zrovna s okrajem Země na Měsíc před koncem úkazu promítá. Ozon není v atmosféře rozložen rovnoměrně, a tak tyrkysový jev nemusí být a nebývá vždycky výrazný. Každopádně dělá to, že červenou složku utlumuje a naopak skrze něj prosvítá právě ta modrá. Na začátku sekvence je tedy modré více v naší atmosféře, na jejím konci už na měsíčním povrchu. Pro tyhle barvohrátky vždycky hrdě přiznávám, že pro mne prostě zatmění Měsíce prostě není žádná nuda, i když mnoho prominentních vědců tvrdí opak.
Dodám, že text je komentářem ke snímku složeného Měsíce v různých fázích zatmění, který najdete níže v galerii (případně na stránkách zde).
Lenka Rutteová pozorovala ze svého domečku nedaleko Holic a zaslala mi report v tomto znění:
Večerní setkání s červeným Měsícem
Někdy se dají vzácné astronomické úkazy pozorovat snad i z gauče, stačí mít okno na správnou stranu bez překážky ve výhledu. K takovým úkazům se řadí též nedávné zatmění Měsíce, které jsme si mohli vychutnat při jeho východu. Protože máme terasu domu orientovanou na východ, stala se z ní pro tuto příležitost skvělá, a hlavně pohodlná pozorovatelna.
Zatmění začalo už v časných večerních hodinách, pro nás tedy perfektní načasování. Žádný budíček uprostřed noci nebo brzy ráno. Ale ani jsme se nemuseli přesouvat níž do zahrady do temnějšího zákoutí, protože Měsíc je krásně pozorovatelný i z míst se světelným smogem. Stačilo vykročit na terasu a usadit se pohodlně v zahradním křesle, se sklenkou vína v ruce.
Zpočátku nám příroda připravila zkoušku trpělivosti. Měsíc, už ponořený do zemského stínu, sotva prokukoval přes tenkou obrubu mraků na obzoru. Jeho, v tento moment šedo-růžový disk byl tak temný, že jsme ho nerozpoznali, dokud se nevyhoupl zhruba z poloviny nad oblačnost. Vypadal spíš jako další mlhavý mráček. Do naší známé luny měl v tento moment opravdu daleko.
Pak už ale nastala ta pravá podívaná. Měsíc se pomalu, ale vytrvale propracovával nad mraky, až se konečně osvobodil od jejich objetí a ukázal se v plné nádheře úplného zatmění. Díky jen drobnému zlomku slunečních paprsků, které v atmosféře Země změnily směr a coby světlo východu a západu Slunce ve dvou časových pásmech na Zeměkouli později dopadly na povrch Měsíce, byla barva jeho disku fascinující – na šedavém základu se promítala jako narůžovělá, načervenalá a až měděná či bronzová. Několik minut jsme mohli obdivovat tuhle raritu v celé její kráse.
Brzy nato začala nejdramatičtější část představení. První záblesk skutečného (přímo dopadajícího) slunečního světla se objevil na levém spodním okraji lunárního disku. Jak zažertoval Michal: viděli jsme „Bailyho perly na Měsíci“. Jako by někdo rozsvítil malou, ale oslnivě zářící žárovku na tmavém pozadí.
Zářivý srpek postupně rostl a rozšiřoval se, jak se Měsíc vymaňoval ze zemského stínu. V podstatě jsme pozorovali všechny fáze měsíce za cirka 14 dní, ale koncentrované do několika minut.
Pak už bylo obrazové drama u konce. Měsíc opět zářil, jako by se nic nestalo. Ale my se znova přesvědčili, že astronomická pozorování někdy nepotřebují složitou techniku, ani vzdálené lokality. Stačí jen zvědavost a ochota vzhlédnout k obloze.
A na závěr popis zážitků z pohledu Moniky Honců z Benecka:
Jak jsem málem viděla “nic” a ne zatmění
Na nedělní večer 07.09. nám Matka Příroda přichystala ze svého bohatého repertoáru další úžasné představení. A sice zatmění Měsíce. V naší zeměpisné poloze úplné.
A jak se tak zhusta stává, příroda, ta rozmarná dáma, ráda laškuje a na stanovené datum a čas schystává nemalá překvapení v podobě přinejmenším mračen. Dle okolností ale i deště, sněžení, bouřek, kobylek, malárie, škrkavek a jiných kratochvílí. Jen aby svoje případné publikum zanechala do poslední chvíle napnuté jak ony příslovečné kšandy, jak to s ním nakonec skoulí.V komunitě astronomů s tím jde ruku v ruce další jev, takový Murphyho zákon – “Když neselže počasí, selže technika” (a naopak).
Bývám toho zářným příkladem. Kolik astronomických událostí už mi takhle uteklo! Pročež jsem nezbytná opatření začala činit v předstihu. Neb kdo bývá připraven, nebývá překvapen. Exhumace dalekohledu. Ač je toto zařízení (typ, který používám) značně robustní a ve své podstatě dokonale blbuvzdorné, přece jen jsem holčička a některé technické záležitosti mi prostě unikají. A tak při zkušebním sestavení zjišťuji závadu na optice neboli totálně porušenou “vzájemnou správnou polohu optických částí”. Dokonale rozostřeno. Můžu tedy pozorovat leda tak jedno velké “nic”.
Pana dalekohleda jsem proto v sobotu vyvezla na výlet do Hradce a domů se vrátil seřízený jako už dlouho ne. Chvílemi to sice vypadalo, jako by chlapci stavěli přinejmenším odpalovací rampu, anžto potřebného nářadí neuvěřitelně přibývalo a přišlo mi, že tolik komponent se snad v přístroji ani nacházet nemůže, ale kluci moc dobře věděli, co dělali! Po technické stránce tedy “cajk”, otázkou zůstává, co připraví počasí. Nedělní dopoledne se nese v režii zcela jasné oblohy. V pozdně odpoledních a hlavně večerních hodinách se však situace začíná měnit. Zejména v inkriminované části oblohy se nenápadně začínají kupit oblaka. Taková “klasika”. Naděje však umírá poslední, můj “gripen” připomíná stěhovací vůz a vyrážím “dobrodružství vstříc”.
Na mém oblíbeném pozorovacím stanovišti – ouha. Na louce roste krásná otava. Nechci být za “prasáka”, autem tam samozřejmě nezajedu. Zůstávám stát na okraji cesty, kde rozbíjím svůj “tábor”. Rychle sestavuji dalekohled a – jejda… Vypukl chaos, zděšení a následná deprese. Takové to – “ty kjávo, vzpamatuj se! Nebudeš zírat “nahoru” jako obvykle. Potřebuješ volnější výhled k východu až jihovýchodu. A tam máš co? Les! Nejsi nahoře na kopečku!” Nedá se nic dělat, rozebírám dalekohled a posouvám se o několik stovek metrů dál. Následuje další sborka a vzápětí rozborka zařízení. Můj neutuchající entuziasmus překazil místní zemědělec, který v tomto romanticky barevném večeru ausgerechnet sem a teď přejel z vedlejšího pole sklidit úrodu. Dobrá tedy. Tady mi pšenka nepokvete. Troubím na ústup a vyklízím pozice. Mezitím tik tak, tik tak… Minutová ručička hodin pádí doslova zběsile. Měsíc už dávno vyšel, zatmění je v plném proudu. Po zhruba deseti minutách přijíždím v oblaku prachu na třetí (a doufám poslední) stanoviště. Na strništi snad překážet nebudu. Kol kolem ani živáčka. V sestavování dalekohledu nabývám nevídané zručnosti. Jako bonus jsem tasila triedr a jala se na nebi hledat Měsíc. Pojala jsem totiž důvodného podezření, že ho někdo, patrně zákeřní trpaslíci, z té oblohy prostě čmajznul. Naštěstí se tyto obavy ukázaly být planými. Jen spolehlivě zafungovaly ony zmíněné Murphyho zákony. Na východě se rýsuje hradba mračen. Zanedlouho se v okulárech objevuje nejasné, nepatrné a snadno přehlédnutelné “cosi”. Ale – pyšní se to oranžovou až načervenalou barvou. Hurá! Měsíc! Šmírování může začít. Po chvíli, jak Měsíc po obloze stoupá, vynořuje se z oblačnosti a můžu si tak užít alespoň posledních pár minut úplného zatmění. Krása!
Příroda se nakonec umoudřila a na celou fázi částečného zatmění zůstává obloha jako vymetená, tudíž si ho mohu dokonale vychutnat. Čehož s nevšední radostí využívám. Okuláry měním rychlostí střídání svatých na orloji a kochám se tou nádherou. I přes poměrně výrazný seeing jasně vnímám nerovnosti na okrajích Měsíce (hory, údolí) a hlavně zemský stín pozvolna putující přes měsíční povrch. Přechod stínu přes obří kráter Tycho, to bylo skvostné! Zákony nebeské mechaniky jsou však neúprosné a celé představení pomalu končí. Balit se mi pod tíhou dojmů zatím nechce, byť oči prosí o opak, a tak se ještě pouštím do cvičného vyhledávání některých snadněji pozorovatelných objektů hlubokého nebe (galaxií, mlhovin, hvězdokup). Což je při svitu úplňkového Měsíce celkem výzva. A ještě nesmím zapomenout podívat se, co nového se děje na Saturnu. Planetě aktuálně se uhlově nacházející nedaleko od Měsíce.
Ale to už se opravdu silně hlásí únava. Chca nechca (samozřejmě nechca) naposled rozebírám dalekohled a užívám si pomíjivou krásu okamžiku. Vnímám vůně, zvuky i barvy noční přírody. Společnost mi dělaly jen nedaleko nerušeně se pasoucí srny, občas neslyšně proletěla sova. V nedalekém lese za mými zády se dle intenzity vyluzovaných zvuků pohybovalo cokoliv od mastodonta přes megalodona po divočáky. Příjemný vlahý větřík vonící zemí a obilím. Endorfiny cákají snad i z uší. Parádní večer!
